Vyberte stránku

Mohelnický dostavník, jak ho letos (2018) viděl Dušan Vančura.
Tak jsem si pročetl názory účastníků letošního Dostavníku a dumám, co bych napsal nového. Všichni vyjadřují obdiv nad organizací festivalu, všichni oceňují Aligátorovu neúnavnou pracovitost a obětavost, všichni se rozplývají nad spontánním deštivým totálně unplugged koncertem bez elektřiny, který stmelil účinkující s posluchači. Komentuje se skvělé ubytování, soutěž amatérských filmů, bujaré sessions do rána, televize Noe, úroveň jednotlivých kapel. A co teď já? Mám jásat s ostatními? Nebo mám hledat pihy na kráse?
Byl jsem na Dostavníku mnohokrát, vždycky se Spirituálem. Letos se ale pro mě něco změnilo. Přivezl jsem Antikvartet, úplného nováčka na naší hudební scéně, s repertoárem ne zcela festivalovým, navíc ne zcela docvičeným, a měl jsem trochu obavy. (Mimochodem – nemyslím si, že máme repertoár široký „až moc“, jak se zdá Tomáši Hrubému, já bych řekl „tak akorát“. Otázkou je, jestli jsme náš program neměli pro Dostavník trochu „vykostit“, ale na druhé straně – proč bychom tu nemohli jako ukázku zazpívat Bachovo moteto Psallite Deo?). Publikum však bylo tolerantní, slyšitelně tleskalo a dokonce nám dovolilo i přídavek. I pár fotek někdo pořídil.
Takže závěr? Velké poděkování za důvěru, za pozvání, za příznivé přijetí. Uznání nad Aligátorovou letitou, cílevědomou a přitom nenápadnou výchovou posluchačů.
A nakonec otázka na hlavního strůjce festivalu: kdy už, Pavle, konečně provrtáš ten Mohelničák nějakým tunelem, abychom cestou nemuseli vždycky kličkovat po polích a úvozech jako zajíci? Při Tvých manažerských schopnostech by sehnání těch pár miliard neměl být problém.

Rolovat nahoru