Ahoj Aligátore,
nerad se opakuji, ale zase musím tobě i všem pořadatelům, účinkujícím a celému tomu hejnu nadšenců, které stojí za Mohelnickým dostavníkem poslat přes Atlantik obří DÍÍÍÍÍÍKY. To víš, raději bych ti poslal naše „kalifornské azúro“, ale nejde mně prošťouchat drátama, to v Křemílkovým údolí ještě nevymysleli. Když už jsem u té techniky – jeden z úžasných zážitků letos byl právě ten, když se celá technika podělala a Spirituál a další muzikanti nám obětavě hráli přímo do ouška. Takhle operativně by to Amíci nezvládli, ani kdyby na to měli program v moudrém telefonu. Já kvůli tomuhle fesťáku začínám uvažovat, proč vůbec žít v USA – v Mohelnici mám přátelské indiány, kteří vypadají líp než brkouni ve Státech, navíc mluví česky a nikoho neskalpujou, mám tady konfederační vojáky i se slavnostní salvou, pohotové moderátory a hlavně skvělou muziku a skvělé lidi se srdcem přesně na tom místě, kde má tlouct. Já beznaboh i do kostela v Lošticích vstoupil, a kdybych to uměl, tak jsem se při té nebeské hudbě Devítky opravdu modlil.
Snad jenom nápad na vylepšení příštího ročníku: já se pokusím tu naši modrou oblohu narvat do kufru a přivezu ji hned na začátek, a Žalmana, toho přivolávače deště, dejte až na poslední den před obědem. Když bude pršet v neděli v poledne, tak už to skousneme, aspoň se nepozná, jak se nám těžko odchází. Takže díky za váš čas, vaše nadšení, vaši energii a za ten kus sebe, který do všeho dáváte. Z toho my budeme zase rok žít a těšit se na příště, my účastníci i naše deštníky a pláštěnky.
Váš nejvzdálenější a nejoddanější účastník Petr Pop, San Diego, USA i za maminku (možná jednu z nejstarších návštěvníků) Martu Popovou, Česká Třebová.
