Vyberte stránku

V mohelnickém rauši aneb Petrůvka, Napoleon a Van Goghovo ucho
(Mohelnický dostavník 2018)

Máme prima basáka. Když je v kapele někdy po hraní lehká trudomyslnost, zahlaholí: „Jsme nejlepší!“ Když jsme mu ale 1. září po poledni volali, že jsme vyhráli hlavní cenu poroty na Mohelnickém dostavníku, zmohl se jen na: „To si děláte prdel!“
Na D1 v pátek kolony přes hodinu, další u Svitav. A my spěchali. „To objedeme,“ řekl kdosi. Skaut Vločka našel hbitě cestu v atlase, navigace se pak s grácií zhostila Peťa. Je fakt, že v žádné koloně jsme nečekali. Je fakt, že když jsme projížděli obcí Pomezí a jeli přes ni asi 10 kiláků, očekávali jsme, že se zjeví nějaké pražské předměstí. Zjevily se Radiměř, Městečko Trnávka, Dlouhá Loučka i Vendolí. Je fakt, že když se objevila cedule vsi Petrůvka, smála se i cellistka. Je fakt, že kapelník jel přes obce jako prase a lesem nelesem. Přežili jsme. A přijeli včas.
Stihli jsme ještě dokonce pár kapel před námi (skvělá Holka od koní od Pětníku!), kytaristi se drobně rozehráli, zrovna drobně mlžilo. Vzpomněli jsme si, jak kdysi Jiří moravský Brabec citoval verše Holana při dešti na Zahradě (Mlží-li/ padá rez na staré a krása na mladé panny). Tak jsme jemu i Františkovi Stralczynskému, který by šest dní před tím slavil 57. narozeniny, věnovali soutěžní Na skleničku s Napoleonem. Publikum chytlo refrén rychle a byl to nakonec docela chorál. A to nevěděli, že hoboj zkoušíme v té písni poprvé. Průvan Zuzce sluší a Hořká letní noc byla tentokrát spíš horká. Když se pak při recitálu na Duhové scéně zjevila naše milá rh+, když jedna divačka přišla poděkovat a když několik Slováků chtělo, ať jim zahrajeme někde u ohně Napoleona, že ho při soutěži nestihli, bránili jsme se dojetí již jen stěží.
Dojetí jsme přepili. Vločka totiž slavil narozeniny a jägermeistery si pamatuje jen do 9. panáka. Jeho maminka naštěstí přijela až druhý den. Nocí se někteří protančili a prohráli k ránu (kapelník nezapomene, jak jeden nenápadný muž zahrál Zase střílejí do lidí), ale neztráceli glanc: Peťa předvedla, že umí s drahou kabelkou slézt po žebříku chatky tak, že to vypadá sexy. Někteří raději nešli spát vůbec. Taky tak vypadali.
Přišlo poledne a výsledky soutěže. „Tak aspoň pátí?“. Pátí ne. Když jméno zakrslé dřeviny nepadlo ani při 3. místě, vypnuli jsme. Proto, když Milan Tesař oznámil, že jsme vyhráli hlavní cenu poroty, dostavil se naráz šok i endorfin. K pódiu jsme šli s otevřenou pusou a ptali se jeden druhého: „Hele, tvl, nespletli se?“ Pak řekl jeden porotce, že jsme „vyhraná kapela“, a začala další bujará oslava. Doporučujeme Van Goghovo ucho (káva+absint) a Diovo potěšení (káva+ouzo). Nemíchat s tullamorkou! Večírek vrcholil v krčmě, kam jsme zapadli při průtrži mračen, a překecali vrchního, aby nás nechal si zahrát. Nechal. Přišlo nás tam 8, končilo tak 100 a rozezpívané knajpě se nechtělo spát. Aby taky jo, když nás na basu podpořil Radek z Bodla, kteří skončili u poroty druzí jen o ňadro, a dorazila i naše známá z Tučínského špekáčku. Mejdan pokračoval poblíž záchodků pod střechou. Když přišel Mauglí a spolu s Vaškem poslali do nebe všem kámošům z druhýho břehu Napoleona, nebylo už co zahrát…
K Mohelnickému dostavníku nás pojí mnoho vzpomínek. Kdysi zde propukla jedna kapelní láska i kapelní angína. MOC děkujeme vesmíru, že nám letošní Mohelničák dopřál, za podporu posíláme dík i jihočeskému fanklubu. Jak to shrnul kapelník: „Duchem jsem ještě v Mohelnici, někde mezi kytarou, jägermeisterem, Diovým potěšením, skleničkou s Napoleonem, 4 přervanými strunami a coverem Mišíkovo Co jsem si vzal od Doroty Barové. Jako hlavní cena poroty, to je hustoles.“

Rolovat nahoru