Psal se rok 1986, kdy jsem vůbec poprvé měl možnost s mikrofonem v ruce na scéně, stejně jako bez mikrofonu v zákulisí a všude tam, kde to až neskutečným způsobem žilo, prožít parádní atmosféru tehdejšího dvanáctého festivalového ročníku.
I po těch letech si velmi dobře vzpomínám na slova, která jsem tehdy kameramanovi Jardovi Dubskému nadšeně do objektivu jeho kamery docela „výhružným“ způsobem prohlásil: „Tak, teď už se mě kluci opravdu nezbavíte!“
Uplynulých víc, jak třicet let mého působení v postupně se rozšiřujícím teamu dostavnických moderátorů je určitě tím nejpřesvědčivějším důkazem, že jsem toto prohlášení tehdy skutečně myslel naprosto vážně. Protože od prvního zjištění, co vše se pod kamarádským názvem „Mohelničák“ skrývá, si mě tento festival naprosto a bez výhrad získal. Během uplynulých let jsem svůj velmi pozitivní vztah k němu mnohokrát vyjádřil na stránkách místních „Dostavník TIMES“, takže bych považoval za docela zbytečné nošení dříví do lesa, kdybych se zde snad měl opakovat. Případně jinými slovy opakovat vše pozitivní, co na téma Dostavníku již nesčetněkrát řekli či napsali ostatní jeho spokojení účastníci – ať již diváci či muzikanti.
Samozřejmě bych nijakým způsobem nechtěl zpochybňovat skutečnost, že v rámci naší republiky existuje celá řada výborných festivalů a přehlídek, které pochopitelně také mají své věrné fandy a nadšené příznivce. Troufám si ale tvrdit, že právě v tomto celorepublikovém rámci Dostavník zcela zaslouženě patří mezi akce zcela výjimečné. Je událostí, která již dlouhatánskou šňůru let i nadále oslovuje nejen mladičké dostavnické „greenhorny“ (ať již divácké či muzikantské), stejně jako přemnohé divácké či muzikantské kmety. O tom, jak významným způsobem se tato akce již desítky let přičiňuje
o šíření dobrého jména města Mohelnice u nás i v zahraničí, snad ani vůbec není třeba se rozepisovat.
Za ta – až podezřele rychle uplynulá – léta do celé té nesmírně složité organizační „kuchyně“ velice dobře vidím a opravdu velmi dobře vím, co vše musí Aligátor se svými nejbližšími při měsíce trvajících přípravách i vlastní realizaci festivalu vykonat a mnohdy, bohužel také překonat. Rovněž proto bych zde chtěl vyslovit své zbožné přání a to, ať ti, kdož našemu Dostavníku na jeho každoroční cestě nepomáhají, mu aspoň přestali valit balvany pod kola. Možná byste se, kamarádi a přátelé, divili, kolik takových závistivých a nepřejících exotů se i po tolika letech existence této krásné akce každoročně najde.
Aligátore – proto Ti díky za každý další ročník!
