Vyberte stránku

Jako bych se propadl v čase někam k malinám nezralým. Do let a pocitů, jimž paměť skoro nevěří, že je tělo prožívalo. Mohelnický dostavník daruje vše, po čem správný kotlíkář baží: vědomí, že trampové ještě žijí a žijí náramně. Muziku, u které se nemusí tvářit, jako že jí rozumí, byť je mu zcela cizí. Kapely, se kterými se zasměje, i se kterými se dojme, a hlavně kapely, se kterými si zazpívá a nedbá nic, že má v krku moribundus. Tóny, akordy a slova, díky nimž rád druhý den chraptí.
Za všechny jen dva příklady: Marien a Jarret. Mohelničák je dnes vlajkovou lodí folkové, country a trampské muziky, není ale žádnou mamutí poutí: stejně jako se na něm zpívá, tak na něm publikum pozorně naslouchá. Kávu tam “U Aligátora” mají skvělou, kořalku taky a výskyt úsměvů na metr čtvereční je k neuvěření. Naše Bonsai č.3 se sem po letech vrátila radostně a mj. si ověřila, že hraní na D uhové scéně je pro kapely zážitek z kategorie Luxusárium. Jediné, co mě mrzí, že noční sejšny končící za kuropění jsem musel poslouchat jen z chatky: překonal jsem puzení a v noci ten moribundus léčil spánkem.
Tak se o to víc těším, že příště si v Mohelnici přidám nějakou tu “prozpívanou chvíli, kterou Pánbůh do času, co zbejvá, nepočítá…”

Rolovat nahoru