Trampská hymna Vlajka a hned po ní Pozdrav po hvězdách, hold těm, kteří už letos do Mohelnice přijet nemohli. Tak začíná každý rok Mohelnický dostavník a ani 41. ročník nebyl výjimkou. Stejně tak k Dostavníku patří příjezd vybraného muzikanta na koni a kapely na bryčce coby začátek sobotní Galapřehlídky, večerní zpívání u táborového ohně, soutěž filmů, nedělní mše svatá nebo závěrečné společné zpívá No to se ví, zase se sejdem. To všechno jsou jistoty a návštěvníci letošního ročníku, kterému mimořádně přálo počasí, to pochopitelně ocenily. V době, kdy různé akce vznikají a zanikají, kdy se posouvají žánry, kdy jedni tvrdí, že „folk žije“, ale média mu nedopřávají patřičnou pozornost, zatímco druzí vidí budoucnost folku pouze v propojení s dalšími žánry, Mohelnický dostavník zůstává konzervativní jistotou na tuzemské festivalové scéně.
Sám si už léta jezdím do Mohelnice především vychutnat příjemné prostředí, připomenout to, co důvěrně znám – ať už je to Folk Team, Epydemye, Žalman nebo Funny Fellows – a tak trochu doufám, že soutěž kapel přinese nějaký výrazný objev. Letošní soutěž byla – v dlouhodobém srovnání – průměrná. Málo vyslovených průšvihů, ale také pomálu takových výkonů, z kterých by člověku spadla čelist. Ano, Choroši, Bonsai č. 3 nebo Pocity jsou kapely, které hrají solidně a jejich písně se příjemně poslouchají, ale všechny dobře znám a žádná z nich tentokrát nepřekvapila výrazně lepším výkonem než obvykle. Nakonec mi však soutěž přinesla dva silné zážitky – Sasaband, tedy novou kapelu ostravského muzikanta Petra Sasína, a Z hecu, které jsem zatím znal pouze z nahrávky a kteří mě naživo naprosto přesvědčili: prací s dynamikou, frázováním, celkovým pódiovým projevem včetně kultivovaného uvádění písní, a v neposlední řadě neotřelými texty, které se vymykaly zbytku soutěžního odpoledne a večera.
Dostavník pochopitelně i letos přinesl řadu dalších výjimečných zážitků: loučení skupiny Bujabéza se zpěvačkou Zuzkou Mimrovou, oslavu Žalmanových sedmdesátin, novou sestavu skupiny Pouta nebo třeba příjemný recitál skupiny Malina Brothers. A v neděli dopoledne jsem měl pocit, že i na festival akustické hudby, jakým Dostavník je, se hodí hudba brněnského dua Evolet, které si trouflo svůj folk – hudbu postavenou především na textovém poselství – proložit elektronickými zvuky. Měl jsem radost z toho, jakou měl David Švestka ze skupiny Kapky radost ze zisku ceny Proglasu Za krásu slova. A závěrečné recitály Půljablkoně a Epydemye byly podle mne výbornou tečkou za festivalem, který je sice konzervativní, ale současně v rámci žánru otevřený novým proudům a mladým trendům.
Na jinak mimořádně příjemném festivalu mě letos zamrzela jediná věc. Během těch tří dnů jsem byl několikrát svědkem naprosto zbytečných narážek na současnou uprchlickou krizi a konkrétně na islám. PROČ? ptal jsem se sám sebe znovu a znovu. Proč někdo cítí potřebu kazit tak harmonickou akci zaváděním řeči na téma, které společnost rozděluje? Sám patřím mezi ty, kteří mají z pánů Konvičků, Okamurů, Zemanů a Ovčáčků tisíckrát větší hrůzu než z budování mešit – ostatně o měsíc dříve jsem na jiném festivalu vedl příjemný rozhovor s muslimskými hudebníky. Ale o to tady nejde. Smutné je nastolovat takové téma v okamžiku, kdy je to naprosto zbytečné a kdy to skutečně nemůže přinést nic dobrého.
