Vyberte stránku

Víc než měsíc je dostatečně dlouhá doba, abych se oprostil od všech dojmů, povídání při nahodilých i očekávaných setkáních, dospal všechny nedospánky, a byl – jak se říká – nad věcí a nezúčastněný pozorovatel. Jenže ono to nejde. Z mnoha důvodů. Ač šedobradým, nepovažuji se za starého, ale jen za pamětníka (poprvé jsem byl na Mohelnickém dostavníku 8. prosince při jeho 5. ročníku v roce 1979 ještě ve starém kulturáku na náměstí a vstupenka stála 7,- Kčs a pak jen s několika přestávkami každý rok). A mám tak na papíru poznámkových sešitů a na harddisku své paměti zaznamenány Dostavníky, které se mi občas svými dojmy překrývají, ale vždy jsou pro mne vzpomínky na tuto skvělou akci nesmazatelně zapsané. A ten letošní, už 41. ročník, nebude výjimkou.
O Dostavníku se tvrdí, že je mezi ostatními folkovými festivaly (napříč všemi žánry, které folk obsahuje) festivalem tradičním. Dlouho jsem tomu nerozuměl. Je tradiční proto, že sem jezdí omaskáčované diváctvo, které v těchto počtech jinde nenajdeme? Nebo je tradiční proto, že podle diváků dramaturgie sází především na zavedená jména, vítěze nejrůznějších soutěží, držitele nejrůznějších ocenění z nejrůznějších akcí či za vydaná cédéčka? Nebo že se každým rokem u táborového ohně některé z trampských osad setkávají amatérští muzikanti, aby zde po oficiálním programu pozvaných skupin hráli až do rána? Nebo že je dostatečně známá páteční soutěž skupin, filmová soutěž, představování mladých a nadějných dětských a mládežnických (bráním se slovu teenagerovských) skupin, zahajování festivalu Vlajkou a Pozdravem po hvězdách, folkovými superstars našlapanou Galapřehlídku hostů a atmosférou, kterou Dostavníku, jeho pořadatelům a organizátorům závidí ostatní pořadatelé a organizátoři? Ne, ne, ne, milí přátelé Mohelnického dostavníku. Tato akce je přece žijící organismus. Má své charisma, svůj „genius loci“, svůj neustálý vývoj (kdyby byl Mohelnický dostavník ortodoxně tradiční, nebudou tu hrát skupiny nebo sólisté, kteří se pohybují i mimo tzv. folkový svět), festival má své dlouholeté pořadatele, výborného dramaturga a šéfa festivalu v jedné osobě, má věrné fanoušky a věrné muzikanty, oblíbené moderátory a vůbec všechny, kdo se na Dostavníku potkávají nejen jako lidé nejrůznějších sociálních skupin, kulturního zaměření a rozhledu, ale kvůli tomu, že vědí to, že tu bude zase dobře.
Jsem rád, že mě chuť jezdit vždy na konci léta do Mohelnice neopouští, ale s věkem, silnějšími brýlemi, větší pleší a břichem umožňuje zaznamenávat víc zážitků, dojmů, událostí, které pro mne byly dřív bezvýznamné a kterých si vážím čím dál víc za to, že jsem je prožil se svými přáteli a kamarády právě na Mohelnickém dostavníku. Bráním se citacím výroků slavných, ale dovolte mi, abych vzpomenul woodraftera, spisovatele a malíře, E.T.Setona, který řekl: „Protože jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby z ní i jiní mohli pít“.
A tak jsem každý rok vděčný Pavla Aligátorovi Nenkovskému, že pro nás, návštěvníky a fanoušky Mohelnického dostavníku, prohlubuje studnu, ze které čerpáme radost, nová přátelství nebo zážitky, které nejdou zapomenout.

Rolovat nahoru