Lepší příští.
K letním hudebním festivalům se nenápadně vrátil společný jmenovatel – nepojmenovaná touha po čemsi lepším příštím. Varovně se hodnotí nižší návštěvy, objevily se pokusy o drobné švindly se změnou programů z devadesátých let, mírně ubylo oné závodní snahy ubavit se k smrti. Zavedené folkové podniky tohoto druhu musí samozřejmě pečlivě ohlídat to, čemu se říká v byznysu „podnikatelský záměr“. Pouhé nadšení k úspěchu nestačí, dostat akci do červených čísel bývá na spadnutí. Jednou příliš prší, podruhé moc peče slunce, nebo fotbal a tenis přišpendlí potenciální návštěvníky k televizím. Dvě ověřená pozitiva si dovolím uvést za možná další. Babí léto v Újezdu u Litomyšle oplácí pořadatelskému týmu a obci dlouholetou péči, o muzikusy i o návštěvníky je postaráno vzorně a přeje-li mu počasí tak, jako letos, je to podnik téměř ideální. Totéž platí o Mohelnickém dostavníku, v nedělním finále skrápěném deštěm. Daří se udržet festival v jednotícím duchu jak za starého režimu, tak přes kotrmelce společenského vývoje, což vyžaduje úsilí téměř nadlidské. Membrána publika však rezonuje nálady i nenálady naprosto spontánně. V úvodu zmíněná, nepojmenovaná touha po lepším příštím znovu zvedá hlavu, provázena trvalou, neodbytnou otázkou: lze se dočkat lepšího příštího s rukama v kapsách?