Milý Mohelnický dostavníku,
jeli jsme za tebou po čtyřech letech, plni otázek jaký budeš. Takový jaký jsi býval? Vstřícný pořadateli, kamarádský lidmi, lahodný písněmi, oslavující publikem, laskavý náladou, drsný počasím, unavený nespaním, smutný koncem. Ale hlavně lidský. Měli jsme po cestě několik hodin času povídat si o tom, jak na nás zapůsobil tvůj duch tehdy, co jsi nás poprvé v roce 1988 přijal do své rodiny. Protože, ty to tak děláš.
Od té doby jsme tvůj duch hledali na ostatních místech našich koncertů. Ovšem načrtl jsi laťku očekávání příliš vysokou. Protože akce tvého rozměru ji nikdy neposunuly výše. Taky jsme se báli, že ten trvalý déšť, kterým jsme 450 km jeli, bude tím posledním, který zažiješ. To proto, že nebude dost těch, kterým tvůj krásný ,,starý“ duch chybí a jsou ochotni ho z tebe čerpat za cenu vlastního nepohodlí.
Nevěřil by jsi, jak krásné je mýlit se v tomto případě. Byl jsi sice letos opravdu drsný, ale všeho ostatního jsi měl pro nás více než dříve. Hlavně, tvůj duch je zpět v plné síle. Děkujeme ti.