Protože by padala příliš vzletná slova, nechal jsem to na později. Ale s úžasem zjišťuji, že i mladší generace měly letos stejně libé pocity, jako otlučená píšťalička na bolavých nonách. Jel jsem letos už v pátek „nasávat atmosféru“ a zážitky od soutěžních kapel, ale nakonec jsem ten podvečer marnotratně prokecal, abych se od Miloše Dvořáčka dozvěděl, že porotě vyšly hned čtyři sestavy na první soutěžní místo. Tak to děkování – taky řadou a bez pořadí: – patří Stráníkům, Troníčkům a Žambochům, kteří spustili a táhli dlouho nevídaný neslýchaný session za pódiem. S těžkým srdcem jsem opouštěl místo sedmdesátého třetího hlasu ve sboru v půl třetí ráno, abych byl v sobotu použitelný. Ještě v poledne jsem se strachoval, jestli se podaří „novou scénu“ eliminovat, aby svérázně nekonkurovala programu – patří porotě a publiku za to, že ozdobili vavřínem artistní kumštování Zdeňka Němečka a Quanti minoris, tu tvrdohlavost básníků, kteří obvykle dojdou uznání až ex post – náleží všem, kteří se spolu s námi z Lokálky rozloučili neortodoxním způsobem s Láďou Strakou; ani ve snu mne nenapadlo, že je to možné i hromovým „jupííí“ z tisíců hrdel bezvýhradně přísluší… ale to beztak vědí všichni. On si to moc neužije, přestože to pokaždé spíská a je u všeho od začátku až do konce. Ale pro nikoho se – tak jako pro toho nejmenovaného – nehrají písničky každoročně po tři dny každým rokem už pětatřicet let. Říká se, že osud vede životem pokorného a vláčí nepoddajného. Je skvělé, když ten pokorný umí být nevláčeným. Tak mnogaja ljeta…