Článek byl uveřejněn na stránkách „Hrubky“ hudebního serveru FOLKTime

Mohelnický dostavník: osobitá chuť a vůně
Mohelnický dostavník lpí na tradicích jak angličtí lordi. Vsadím se, že ten nápad začínat v pátek se soutěží kapel už v 16 hodin pochází z nějakých prvních ročníků festivalu, tedy z doby někdy před 30 lety, kdy všichni návštěvníci neznámého nováčka mezi festivaly pocházeli z Mohelnice a ve dvě si odpíchli, takže nebyl důvod, aby pořádající kapela Smolaři Mohelnice zahájení Vlajkou zbytečně protahovala. Bohužel, rubem lpění na tradicích pak je to, že pokud se mi páteční odjezd ze stověžaté matičky podařil, stihl jsem poslední dvě soutěžní kapely, když se nezadařilo, nestihl jsem žádnou. Druhá možnost nastala, bohužel, letos. Když jsem pročítal seznam soutěžících (Pranic, Bonsai č. 3, Domino, Vltavín, Přístav, Pupkáči…), bylo mi to samozřejmě líto. Jako svého favorita v soutěži jsem vyhodnotil Kaluže, ale měl jsem za to, že určitě vyhrát nemohou. Vyhrály u poroty i u diváků. Nevím, jestli jsem propadl teorii elitní (hudební kritik vždycky preferuje jiné kapely než většinový divák, prostě se nemohou shodnout), nebo parazitní (hudební kritik je hlupák a hlušec, hudbě nerozumí a jediná jeho touha je škodit, proto se nikdy nemůže shodnout s muzikanty – tedy ani s těmi, kteří tvořili porotu soutěže), nebo oběma najednou, ale opět jsem se přesvědčil, že život je naštěstí jinde. Ale to předbíhám: vyhlášení výsledků proběhlo samozřejmě až druhý den. Jeden z favoritů, slovenský Divozel, byl ze soutěže vyřazen, protože ji – podobně jako já – nestihl. Tento fakt se jeví jako zajímavý příspěvek do bouřlivé diskuse o vyřazení My3.avi na jihlavské Portě. Varuji ale před jednoduchým srovnáváním; nevyslechl jsem sice detailně obě strany, ale mám pocit, že to v Mohelnici proběhlo trochu jinak. Tři kapely hlavního pátečního programu přijely z prostoru mezi Prahou a Plzní: BlueGate, Bezefšeho a Hop trop. BlueGate si zaslouží pochvalu za to, jak se jim podařilo utrhnout publikum. Byl jsem přesvědčen – podle obdobných minulých zkušeností – že bluegrassová kapela jejich rozměrů nemá příliš mnoho šancí v Mohelnici výrazněji zaujmout: nikoli, podařilo se. Bezefšeho bylo ve velké formě, jako ostatně všude, kde jsem ho letos v létě potkal. A konečně Hop trop – hlavní hvězdy večera, písničky, které si zpívali všichni, veselé historky a velký úspěch.

Nevím, jestli to bylo jako kompenzace za zmeškanou soutěž, ale podařilo se mi letos zcela mimořádně neusnout ihned po skončení hudební části noci, takže jsem shlédl aspoň část filmové soutěže, i s vítězným snímkem. Tím se stala vtipná pantomima na téma člověk a jeho odraz v zrcadle jménem Buongiorno od Mela Prina z Itálie. Z dalších oceněných krátkých filmů jsem viděl Pozdrav z Dostavníku od Ladislava Ženožičky, v podstatě krátký profil Fleretu a Jarmily Šulákové natočený na (loňském?) Mohelnickém dostavníku.

O to delší „noc“ jsem pak měl ráno, takže jsem přišel o 16 strun a šmytec a podruhé na jednom festivalu i o Divozel. Wabiho Daňka s Milošem Dvořáčkem už jsem vnímal zcela bděle: kromě Wabiho klasiky ve dvou zahrál taky Miloš sám (Sotva se narodíš), na píseň Jody & The Kid z alba Nech svět, ať se točí dál přišel Sabinu vypomoci foukačkář zvaný Hope. Při jejich vystoupení se poprvé objevila důležitá postava letošního Mohelnického dostavníku, Muž s transparentem. Tentokrát na něm měl nápis „Wabi Daněk, vítěz Porty 1971 a 1974“. „Ještě jsem taky vyhrál Zlatou Portu: proč to tam není?“ komentoval situaci s přehledem Wabi. Posledním číslem sobotního dopoledne byl modrý nářez kapely COP, očekávatelný, potěšující. Následovalo vyhlášení cen, kterých se, jak známo, v Mohelnici uděluje pěkná řádka. Mohli jste o nich samozřejmě už číst v nějakém rychlejším médiu, přesto předložím stručný výčet. O vítězných Kalužích už řeč byla. Porota ocenila ještě Domino (2. místo), Přístav (3. místo) a Katarzynu Pawłowicz, houslistku polské skupiny Czas na Grass (čestné uznání za instrumentální výkon). Diváci vybírali rovněž nejlepší písničku (Cyklistická Blanky Tornádo Prudilové v podání Pupkáčů) a nejveselejší písničku (cena Mohelnický chechták: Srni Ondřeje Paděry a Martina Pachla v podání Kaluží), hlasovali pro nejoblíbenější kapelu na internetu (Pupkáči) a volili osobnost festivalu (tradičně otec zakladatel Pavel Aligátor Nenkovský). Své ceny uděloval i Český rozhlas Olomouc, starosta Mohelnice (shodli se poněkud diplomaticky na skupině Czas na Grass) a sponzor festivalu, firma Hella (skupině Přístav). Tři písně za vítězství si pak směly zahrát Kaluže; potěšilo mě jaký ohlas měl i v nesoustředěné polední atmosféře „trampský hip hop“ Do maskáčů.

Poledním dostavníkem, který je další z tradic, přijely tentokrát dívky z Přeletu M.S., loňské vítězky soutěže, které měly rezervované místo v hlavním programu. Ten začal pod taktovkou uvádějícího Vaška Součka ve 14 hodin vystoupením Kamelotu. Romana Horkého a jeho chlapce jsem neslyšel už dost dlouho, takže jsem vděčně přijal cokoli počínaje přídavkovými Zachraňte koně a Čas rozchodů, po bonus chystané Best Of desky, který se jmenuje Obyčejný chlápek. „Kamelot je hvězda reggae“ hlásal poněkud nečekaně transparent a vysloužil si tak Honolulu. Devítka překvapivě vystoupila ve stejný den a ve stejném bloku jako Žalman a spol., kterému přepustila Holku od koní. Usazena v židlích (kromě Jindřišky Brožové, samozřejmě) představovala v úsporné instrumentaci staré pecky i skladby z čerstvé desky Chat. Následoval již zmiňovaný Přelet M.S. a s ním půlhodinka, při které krásný dívčí čtyřhlas vítězil nad instrumenty. Spirituál kvintet se sice zmínil, že nejvíc ho na letošním Dostavníku dostal koncert v kostele svatého Prokopa v Lošticích, kde si v rámci festivalu zahrál v pátek večer, ale to rozhodně neznamenalo, že by svůj blok v hlavním sobotním programu jakkoli odflákl. „Spirituál kvintet je král folku“ hlásal k tomu Muž s transparentem a je to pravda. Vojta Kiďák Tomáško a Ríša Melichar byli další položkou nadupaného programu a také dalšími muzikanty, kteří přijeli do Mohelnice s čerstvou deskou, kterou jsou v jejich případě Srpnové trávy. „Festival Slunce uvádí“ stálo v programu u dalších dvou položek, ale Burana Orffchester se letos proslavil spíš na Zahradě, kde dostal Krtka za první místo diváckého hlasování. Na sklonku sezóny mě jejich set bavil už nějak méně, protože byl hodně „přes kopírák“. Petr Bende Band byl velice obezřetně uváděn a Bende i jeho sólový kytarista hráli výhradně na akustiky, což při stavbě některých sól působilo až komicky.

Obavy byly zbytečné: publikum přijalo hvězdu Superstar dobře. Nejlepší mi ale přišel přídavek, „píseň se kterou jsme soutěžili v roce 99 v Mohelnici na Moravském vrabci“. Následoval jeden z pilířů programu, Žalman a spol., uvedený slovy Vaška Součka o „nábožné úctě, povinné úctě, nelíčené úctě“. Jistě to všechno v reakcích publika bylo, spolu s pozorností a radostí. Muž s transparentem kupodivu nenastoupil. Na vystoupení Bokomary s Naďou Urbánkovou (nejprve zaznělo pár písní Bokomary, abych byl přesný) bylo úžasné, jak obrovsky publikum stárnoucí countryovou a popovou hvězdu přijímá. Hlavní zásluhu na tom jistě má velmi bezprostřední kontakt Urbánkové s publikem a určitě i její stále velmi dobré podání dávných hitů Country Beatu Jiřího Brabce. Jarret na závěr programu: tahle situace se na řadě festivalů stává konstantou a i v Mohelnici vyšla výborně. Kapela je hodně obměněná, za bicími sedí ještě dost nový (a velmi mladý) Tomáš Fiala, na klávesy hraje úplně nový Marek Otl (host za dočasně nepřítomného Michala Vlastu Třešňáka.) Přesto je všechno stále ve špičkové kvalitě.

Po poslední kapele jak když střelí do vrabců: někteří posluchači se shlukli na rychle vzniklém parketu pod pódiem a veselili se na country bále spolu s kapelami Czas na Grass, Lokálka a Modrá kref, někteří se přesunuli k osadnímu táborovému ohni T.O. Farwest, kde hrála řada trampských kapel (Pupkáči, Přístav…) a někteří se rozběhli po areálu autokempu a hráli a zpívali si ve větších či menších skupinkách sami, dlouho, dlouho do noci.

Aby to sobotním kapelám nebylo líto, tak i v neděli bylo zahájení programu v 8.30 nad mé síly, takže recitály Veroniky Polívkové a z drtivé části i skupiny Pranic proběhly bez mé účasti. Další dvě umělecké položky mi ale přinesly zřejmě nejsilnější zážitek z letošního Mohelnického dostavníku. Asi se tu nějak protnula atmosféra v hledišti, mé vyladění a samozřejmě výkony po sobě jdoucích Sester Steinových a Žambochů (s perkusistou Jiřím Nedavaškou). Úžasný, hodinu a půl trvající ostrov kvalitní muziky; naposled se pod scénou objevil Muž s transparentem, tentokrát hlásajícím, že „Žamboši jsou vítězi Anděla 2007“. (Ve skutečnosti ovšem 2006.) Dalo by se očekávat, že následující Lokálka bude jak z jiné planety. Možná i byla, ale radost z hraní a zpívání donesla do konce festivalu neporušenu. Začala nekonečným politickým songem Léta jdou bůhví kam (už obsahuje poslední sloku o Jiřím Čunkovi) a těšila publikum většími či menšími ptákovinami; myslím, že vlastní repertoár jí jde určitě lépe, než když hraje obecné countrybálovky.

Ale to už tu bylo poledne a s ním konec festivalu, spojený s dalšími rituály: salvou z pušek historického vojska, spoluvytvářejícího malebné vizuálno festivalu, spouštěním vystavených vlajek trampských osad a společným zpěvem písně No to se ví. Koho z důležitých osobností jsem nejmenoval? Josefa Mloka Grima, který uváděl v pátek, a Františka Petříka, který zvučil po celou dobu. Z důležitých tradic jsem nezmínil sobotní noční ohňostroj a volbu Miss, která se ovšem organizátorům asi trochu vymyká z rukou. „Místo holčiček bychom chtěli letos vyzvat k soutěžení opět mladé dámy,“ psalo se v bulletinu Dostavník Times. Marnost. Zvítězila opět „holčička“, asi čtrnáctiletá Sabina Slováková z Němčic. Jediná „mladá dáma“ mezi přihlášenými kandidátkami, osmnáctiletá Markéta Berousková, které by šerpa vítězky velmi slušela, skončila nakonec druhá. Jsou účastnice Mohelnického dostavníku tak plaché, nebo tak feministické?

Mohelnický festival je hodně mimořádná záležitost: všechny ty „tradice“, které jsem namátkou zmiňoval, přispívají k chuti a vůni, která se jinde nevyskytuje. Festival těží z výborně zvoleného a zorganizovaného umístění (občerstvovací a jiné zázemí v autokempu těsně u scény) a zejména z dovedností Aligátora a jeho týmu; pozná se, když někdo umí a ještě to dělá s láskou. Vrátím-li se k svému úvodu, možná, že ten nápad s brzkým pátečním začátkem nemusí pocházet z dávných časů. Možná, že prostě Mohelnický dostavník, jako bezesporu velký festival, sebevědomě předpokládá, že koho zajímá, ten si jistě najde nějaký způsob, jak se včas dostavit. (Mimochodem, Dostavník začíná vlastně už ve čtvrtek koncertem na hradě Bouzově; letos hrála Lucrezia Borgia a Jarret.) Tak to napřesrok zkusme.