Vyberte stránku

Čtvrtek 31. srpna 2006:
Moje týdenní přípravy na festival Mohelnický dostavník (na tři dny mi daly zabrat) Bágl, který jsem posouval po baráku pomocí skateboardu jsem po půl hodině pracně dostal na záda. Zrychleným přesunem (jakož to letošní rekordman na krátké trati s výstrojí) jsem zdrhal se svým 4+1 velkým báglem bez příslušenství a kytarou na vzdálený houkající vlak. Pro mě nic neobvyklého. Cestou se ke mně přidal udýchaný, ale krásně nazdobený vánoční stromek jako já a závod byl o to zajímavější. Nevím odkud až běžel, ale měl by víc trénovat. I přes to obdivuhodný výkon. Sraz jsme měli s Maruškou v Teplicích, odkud jsme jeli do Zábřeha na Moravě. Při pohledu na Marušku jsem si řekl, že to taky nemá v hlavě recht a těžkal její bágl. Byl o polovinu lehčí. Její dvě sukně, tři košile, pět rajčat, jedno jablko a nějaký polystyren jí dovolil utíkat stejně rychle jako mně. Cesta ubíhala klidně za šestihodinového mlaskání. Maruška chroupala její suchary a já labužnicky hltal svoje řízečky, které mi moje manželka Marcela připravila na cestu. Zábřeh na Moravě, přesun do Mohelnice a setkání se třemi kamarády stejného směru. Samozřejmě poslední autobus na hrad Bouzov jsme si nechali ujet. Náš nový kamarád, později figurant a tanečník (pro krátký film z letošního festivalu, který se odvysílá příští rok se nechal svrhnout moderní dobou a zašťoural po internetu a důvěrně si vyjel všechny spoje a takto nabiflovaný kamarád Lexa nás připravil o poslední spoj. Můj instinkt mi velil přeptat se místních a po troše zmatkování a pobíhání jsme skončili pod nádherným hradem Bouzov, kde nám nervózní řidič se slovy „že jsme všichni jako děcka“ vyházel batohy ze zavazadlového prostoru a odjel. Při pohledu na naši družinu utrmácenou z celodenní cesty, jsem ukecal jednoho místního stánkaře a ten nás vyvezl se svojí Avií až k hradu. Byl večer a ten den jsme všichni dosáhli svého. Kamarád Lexa našel své kamarády, kamarádka Barbucha si koupila svoji turistickou známku a kamarádka Migina ovládla na vrcholku svůj vzdušný prostor a poletovala šťastně sem a tam. Stany stály a mi všichni si šli vychutnat tu nádhernou atmosféru, která nás magickou silou vtáhla do podhradí na nádvoří, kde Nezmaři ten večer ukořili svojí mší a odstartovali tak festival Mohelnický dostavník, který pokračoval druhý den o patnáct km dále. Něco málo spánku, povzbudit naše promrzlá těla u ranní kávy, pár písniček a hurá do Mohelnice, kde vlastně Maruška v loňském roce vyhrála Miss Mohelnický dostavník 2005 a měla předávat korunku nové Miss 2006. Opět jedno z nejkrásnějších míst (Jak já říkám: Ráj na zemi) Nenápadná Barbucha vykouzlila svůj stan do polohy – stůj – a znuděně čekala na náš výtvor. Trocha ostrých výrazů na místní předky a kolíky byly v zemi.

Pátek 1. září 2006:
16:00: Dohrála tramspká hymna “Vlajka” a už to jelo. Kapely se střídaly a tečku za pátečním dnem udělala skupina Kamelot. Slet kytaristů z různých koutů naší republiky pro někoho pokračoval až do rána. Snad po 50metrech jiná hudba doprovázena veselým smíchem a náladou popíjení.

Sobota 2. září 2006:
mraky lidí a opět samá krásná hudba. Pátá hodina se blížila a s ní i předávání korunky Miss 2005. Náhoda, nebo instinkt přivedl desetiletou Klárku až k nám. Přišla a oslovila nás, jestli bychom jí nedoprovodili s kytarami na písničku Holubí dům. Průšvih ! Hrál jsem jí před 15lety naposled. I Marušku polilo horko. Hodinka do soutěže, šli jsme trénovat. Bohužel naše Klárka skončila druhá. I přesto krásné ! Maruška předala korunku nové Miss a opět se hrálo až do rána.

Neděle 3. září 2006:
Trocha deště a šli jsme si zahrát i my s Maruškou pár písniček. Díky loňskému vítězství Miss jsme dostali příležitost si zahrát. Ještě trocha muziky a ve 12:00 bylo ukončení a rozloučení s písničkou “No to se ví, zase se sejdem”. Víkend plný muziky byl u konce ! Balení, přípravy na cestu a poslední káva se protáhla ještě na 3hodiny. Jak jinak, než s kytarou na krku. Závod mezi Milanem, Mirkou a mnou, kdo toho sní víc, dopadl asi nerozhodně. Ještě trocha naší muziky s živým klipem našeho kamaráda Lexi. Naší muzikou jsme strhli dva místní kameramany, kteří měli na starost udělat sestřih z celého víkendu. To už nevydržel náš kamarád Lexa a začal se nám svým macatým pupkem vlnit jako břišní tanečnice do naší mexické písničky Karafiát. Zabodoval a musel opakovat. Nevyspalí, ale plní hudebních zážitků, jeli jsme pomalu domů. Poděkování a pochvala za dobře odvedenou akci. Poděkování Aligátorovi, kamarádům i těm, kdo si koupil naše CD a za rok zase AHOJ!

Rolovat nahoru