Miluju atmosféru na Mohelnickém dostavníku a od srdce děkuji všem, kteří mají s tím něco společného, co pomáhají, ale nejvíce DĚKUJI Aligátorovi. Moc mu přeji pevné zdraví do dalších let.
Na dostavník jezdím s kamarádkou Zuzkou spoustu let, mám dojem, že do 84, ale pak byla i pauza kvůli dětem a zdravotním stavu. Vzpomínám na léta, kdy nás myslím Mlok i Aligátor budili z pódia, spávali jsme vedle něj (od pódia vlevo).
Tenkrát nás tam moc nebylo a bylo to okouzlující. Nebyli tam žádné stánky s jídlem, museli jsme chodit pro pečivo do města, vařili si v ešusu šošovicu s párkom a na chleba mazali voňavou vepřovku, bylo to prosně skvělé a nezapomenutelné. Po cestě do města stáli děcka a prodávali nám syrovou kukuřici, asi jsou z nich nyní podnikatelé, kdo ví. Cesta po Dostavníku na nádraží byla vždy smutná, ale lidi z paneláku nám mávali. Každou chvíli někdo zakřičel ,, bombá“, to znamenalo, lehnout ihned na zem, a to bágly nebyli zrovna lehké. Když vlak odjížděl, ostatní si stoupli do řady a jednohlasně zavolali ,,ahooj“ .
To myslím v každém zamrazilo. Teď už je to úplně jiné, ale každopádně se moc těšíme na další ročník, ahooj.
