Někdo na facebooku chtěl vědět, proč se těším na Mohelnický dostavník.
To se těžko popisuje stručně. Uvědomil jsem si to v neděli večer. Přesto, že už jsme byli několik hodin doma, pořád jsem si ještě notoval nějaký kousky, co jsem během víkendu slyšel. Kdykoli jsem zavřel oči, „viděl“ jsem hlavní scénu (a spoustu lidí). Při vzpomínce na předchozí dny mi vždy reflexivně cukly koutky „do úsměvu“. Co k tomu dodat. Manželka si večer na netu se steskem hledala nějaký písničky. „Nejsem v tom sám“ říkal jsem si trochu štiplavě. Mohelničák je pro mě už spoustu let zážitek s velkým Z, což se stále jen násobí. JE vždy v TĚCH místech, nasycených hezkými vzpomínkami. Přátelé, kamarádi, místa setkání, posezení, legrace, drobných příhod … větších příhod … no …. atd. Kam se člověk otočí, tam něco z toho zažil. Dostavník je vždy velmi emotivní a koncentrovaná závěrečná sloka prázdnin, byť už pro nás prázdniny nejsou „ty dětské“. Byl jsem letos rád, za deštík v závěru, na který se daly „hodit“ vlhčí řasy. Všem lidičkám okolo Aligátora a jemu samotnému posílám i touto cestou velký dík. Přeji brzké zotavení a mnoho sil a všeho potřebného do – dá-li Bůh – dalšího ročníku, na který se už teď těším, byť neumím vlastně napsat – proč.
